Udržitelný rozvoj, ekonomické modely a veřejná politika

"To operate sustainably or not to operate sustainability?--That is the long-run question." Tak nazval Philip Lawn svůj článek, který vyšel v časopise Futures č. 36 z roku 2004. V článku představuje alternativní makroekonomický model, který se zaměřuje na zkoumání udržitelnosti výstupu ekonomiky. Oproti tradičně užívané Cobb-Douglasově produkční funkci (CDPF) v modelu užívá Bergstromovu produkční funkci (BPF), která – na rozdíl od CDPF – neodporuje prvnímu ani druhému zákonu termodynamiky.

Model, který nadále konstruuje standardními postupy, vykazuje z pohledu ekonomie poněkud nestandardní závěry: společnost stojí před volbou mezi udržitelnou a neudržitelnou cestou. Neudržitelná cesta nabízí vyšší úroveň spotřeby, ale pouze v krátkodobém nebo střednědobém výhledu. Společnost se přitom může rozhodnout buď na základě vlastního současného užitku podle toho, nakolik si současná generace cení budoucí spotřeby, nebo na základě etického přístupu, který zavazuje současnou společnost k udržitelné spotřebě.

Libovolná substituce vstupů: ekonomické perpetuum mobile

První zákon termodynamiky říká, že celkové množství energie v určité soustavě zůstává zachováno, druhý zákon termodynamiky doplňuje, že předávání energie v dané soustavě se neděje dokonale, ale že při každé výměně energie je její část přeměněna. Oba zákony termodynamiky zdůvodňují, proč nelze sestrojit perpetuum mobile – už první zákon rozlišuje mezi způsoby, kterými dochází ke změně celkové energie systému (zda prací nebo dodaným teplem), druhý zákon pak poukazuje na fakt, že každá výměna energie má své energetické náklady, tedy že při výměně energie se její část přemění do dále nevyužitelné formy.

V diskusích o dlouhodobé udržitelnosti ekonomického výstupu nejčastěji zaznívají na jedné straně argumenty o vyčerpatelnosti zdrojů, na straně druhé pak protiargumenty o technologickém rozvoji, o substituci přírodních zdrojů lidsky vyrobeným kapitálem a o tržních principech, které samovolně vyřeší každou situaci. Poslední tvrzení většinou celou diskusi uzavírá. Ekonomové hlavního proudu pracují se substitucí jako s dokonalou vzájemnou nahraditelností vstupů, kterou lze v podstatě neomezeně opakovat. Lawn však navazuje na ekonomy (Daly, Georgescu-Roegen), kteří poukazují na nedokonalost substituce mezi přírodním kapitálem a kapitálem vytvořeným člověkem. V souladu s termodynamickými zákony je totiž třeba vnímat oba druhy kapitálu jako komplementární, tedy vzájemně se doplňující, nikoli jako navzájem zastupitelné.

Konstrukce modelu

Lawn nejprve nahrazuje Cobb-Douglasovu produkční funkci[1]

Q(K,R) = γ.K^α.R^{(1 – α)} (2)

funkcí Bergstromovou

Q(ß,K,R) = [1 – exp(-ß.K/R].R (3)

která vyhovuje požadavku, aby technická efektivita produkčního procesu

E = Q/R = [1 – exp(-ß.K/R] (4)

byla v souladu s termodynamickými zákony, tedy aby E < 1.

Dále jsou rozvedeny vstupní podmínky modelu, zejména vztah kapitálu vytvořeného člověkem a přírodního kapitálu. Kapitál vytvořený člověkem není chápán jako přímý vstup, ale jako proměnná, závislá na zdrojích.

Následuje rozpracování modelu v čase, kdy současný výstup Q_t je funkcí stavu technologií v minulém období ß_t-1, kapitálu vytvořeného člověkem v minulém období K_t-1 a zdrojových vstupů získaných během současného období:

Q_t(ß_t-1, K_t-1, R_t) = [1 – exp( - ß_t-1.K_t-1/R_t] . R_t (5)

Časová simulace je doplněna pěti předpoklady, popisujícími chování jednotlivých proměnných a parametrů. Poté je propočítáno několik modelových variant na základě různých hodnot.

Simulace s dosazením číselných hodnot vede k zásadnímu závěru, že přesáhne-li v určitém období rychlost akumulace kapitálu vytvořeného člověkem 2,5 %, dochází k nadměrné spotřebě přírodního kapitálu, kterou nestačí vyvážit technologický pokrok (vyjádřený zvýšením technologické efektivity E).

Druhý soubor simulací zkoumá možnosti ekonomické udržitelnosti. Cílem je tedy jednak udržet ekonomický proces za podmínky uchování přírodního kapitálu, jednak dosáhnout maximální udržitelné úrovně výstupu při různých parametrech a při předem dané úrovni akumulace kapitálu vytvořeného člověkem (2,5 % za časové období). Aby bylo dosaženo udržitelnosti při daných podmínkách, musí spotřeba poklesnout až na polovinu oproti simulacím bez aspektu udržitelnosti.

Následuje šest scénářů vývoje, které se liší různou úrovní ekologické udržitelnosti. U těchto scénářů je posléze měněna úroveň hodnocení budoucí spotřeby současnou generací (diskontace blahobytu).

Lawn poté poukazuje na to, že veřejné politiky jsou obecně silně zaměřeny na růst HDP, tedy na index, který je v první řadě ukazatelem produkce a podružně také spotřeby. Realizátoři politik implicitně předpokládají přímou vazbu mezi objemem spotřeby a blahobytem. Autor se domnívá, že kromě nedokonalé reálné platnosti tohoto vztahu existují morální důvody k tomu, aby současná generace brala v potaz blaho generace příští. Proto mimo jiné považuje za důležité zavedení politik na kontrolu růstu populace. Ekonomické aktivity by neměly mít za cíl kvantitativní expanzi (růst), ale kvalitativní zlepšování (rozvoj). Zvládnutí tohoto posunu od kvantity ke kvalitě je úkolem pro veřejnou politiku.

Úskalí matematických modelů

Ekonomové „hlavního proudu“ se ve velké většině neztotožňují s konceptem udržitelného rozvoje. Svoji argumentaci zakládají na principu neviditelné ruky trhu Adama Smithe: tržní vztahy samy zajistí prostřednictvím cen rovnováhu. Nemůže tedy dojít k ekonomickému úpadku v důsledku vyčerpání přírodních zdrojů, protože se zhoršující se dostupností určité komodity roste její cena a vyplatí se proto hledat jiné řešení.

Takové principy tržní samoregulace předkládá i většina současných standardních ekonomických učebnic, které se nezřídka vyjadřují s nezastíraným despektem k těm, kdo se pokoušejí zpochybnit univerzálnost těchto principů. Tzv. neomalthusiánské modely, mezi něž bývají řazeny i aktivity Římského klubu[2], bývají označovány jako „PIPO“, tedy „pesimism in, pesimism out“.

Malthus se v dlouhodobém horizontu mýlil, protože v modelu použil geometrickou řadu. Už stará arabská úloha, kde je cílem dát na každé políčko šachovnice postupně vždy dvojnásobek zrnek obilí, než leží na políčku předchozím, ukazuje, jak závratných hodnot lze dosáhnout po pár krocích. Podobný osud – tedy ukončení platnosti po určitém počtu kroků – čeká zřejmě i tzv. Moorův zákon, který platí už čtyřicet let a říká, že počet integrovaných obvodů na jeden čip se zdvojnásobuje každé dva roky. Jak Malthus, tak Moore použili matematicky vyjádřené připodobnění, které přijatelně popisuje vývoj v kratším časovém úseku. Oba tyto „zákony“ nemají hlubší teoretické opodstatnění, jsou jen odpozorovaným empirickým vztahem, podobně jako například Okunův zákon nebo Philipsova křivka.

Stejně, jako se v matematickém vyjádření v delším horizontu mýlil Malthus, se ale mohou mýlit i současní ekonomové, když modelují pomocí Cobb-Douglasovy produkční funkce a uvažují dokonalou substituci. A to se většina „udržitelně laděných“ modelů zabývá pouze otázkou vyčerpatelnosti a zaměnitelnosti vstupů, neuvažují otázku „kam s ním?“ – tedy s odpadem…

Neviditelná, nebo nevidoucí ruka trhu?

Jaký je vztah tématu k veřejné politice? Ekonomie byla vždy současně nástrojem vládnoucí ideologie i metodou vědeckého zkoumání.[3] Ekonomické modely a analýzy mají značný vliv ve fázi uznání existence problému a ovlivňují také střednědobé a dlouhodobé projekce a prognózy, které jsou jedním z podkladů pro návrhy veřejných politik.

Za nejdokonalejší alokační princip bývá považována neviditelná ruka trhu – mnozí ji považují za princip plně univerzální. Ovšem vedle neviditelné ruky trhu existují také neviditelné strukturální posuny, které lze přirovnat k plynulému pohybu zemských desek a které neviditelná ruka často nedokáže spatřit, dokud se déle akumulovaná energie náhle neuvolní a neprojeví. Neviditelná ruka trhu poměrně dobře funguje při pozvolných a průběžných pohybech, případně při dílčích diskontinuitách. Trh dokáže absorbovat a vyrovnávat drobné šoky a oscilace, stejně jako se zemský povrch dokáže bez větších otřesů přizpůsobovat pozvolným posunům zemských desek. Pokud však desky někde „drhnou“, dojde dříve či později k náhlému posunu, jako byl skokový propad zemské desky v prosinci 2004. To má za následek rozkolísání systému, což většinou vede k jeho narušení nebo celkovému vychýlení, které může být buď dočasné (systém se po čase vrátí k původnímu způsobu chování), nebo trvalé (systém se začne chovat jinak). Skokovou změnu však zpravidla vždy provází určitá destrukce, ať už jde o ničivou vlnu tsunami, pád cen akcií, skokový pokles poptávky nebo krizi penzijního systému. Takové následky se pak v případě společenských systémů projevují ve formě negativních ekonomických, sociálních a environmentálních externalit.

Mezi úkoly veřejné politiky patří proto mimo jiné také včasné rozpoznání hrozby možného skokového posunu. Ve vztahu k ekonomice jde typicky o více či méně patrnou kumulaci externalit, o změny v jednom či více faktorech nebo o nárůst významu dosud nezvažovaného faktoru. Je-li taková hrozba identifikována, snaží se veřejná politika o její odvrácení, nebo – pokud hrozbu nešlo odvrátit nebo pokud se realizovala zcela nečekaně – alespoň o minimalizaci rozsahu jejích negativních dopadů. Je mnoho hrozeb, které předvídat nelze; ovšem veřejná politika by měla brát v potaz veškeré hrozby a rizika (stejně tak jako všechny možnosti a příležitosti), které lze rozpoznat s předstihem. Jak hrozby rozpoznat? Veřejná politika se v tomto ohledu může opírat o četné podklady, mezi jinými různé prognózy vývoje a ekonomické modely. Všechny podklady mají své přednosti a omezení, dané nejen jejich povahou, ale také rozvojem lidského poznání a celkovým vývojem světa.

Ekonomické modely: nástroj k poznávání světa, nebo k jeho podmanění?

Pohled zpět do historie na Nobelovy ceny za ekonomii dokládá, že i tato disciplína, která je často prezentována a vnímána jako souhrn jednoznačných, daných a obecně platných pravidel, podléhá „módním vlnám“. Práce, za něž byli slovutní vědci v průběhu času tak vysoce ceněni, odrážely kromě vývoje na poli ekonomické teorie a praxe také rozvoj v mnoha dalších oborech a oblastech, jako jsou matematika, sociologie, psychologie, ale třeba také výpočetní technika, díky níž lze nyní realizovat složité ekonometrické analýzy.

Bylo by proto navýsost pošetilé ulpívat na „jediném a správném“ pojetí ekonomických modelů a procesů a zejména pak prohlašovat koncepty za hotové, nepřekonatelné a plně univerzální. Takový přístup odporuje mimo jiné základním zásadám ekonomického zkoumání, tedy „platnost za jinak stejných podmínek“ (ceteris paribus) a „usuzování z části na celek“. Další riziko spočívá v nástrahách krátkého a dlouhého období. A nejde jen o odlišnosti, které se v tomto ohledu ukázaly například na tvaru Philipsovy křivky. Je třeba si uvědomit, že proměnné, které ekonomové zahrnují do svých modelů, jsou vskutku proměnlivé, tedy měnící se v relativně krátkém časovém horizontu. Faktory, které se mění v delším období, do modelu vstupují většinou jako konstanty (typicky růst populace nebo růst technologií), čímž v podstatě vytvářejí jakýsi statický rámec, „prostor jistoty“ pro ekonomické rozcvičky.

Zdá se však, že někteří ekonomové sice hlásají induktivní přístup, ale ve skutečnosti postupují deduktivně. Jiný model než ten, na základě kterého si vykonstruovali svůj ekonomický svět, je pak pro ně nepřijatelný, snad proto, že se změnou modelu se pro ně mění celý jejich svět. Zejména tehdy, když je nabourán onen konstantní „prostor jistoty“ a když ekonomické kreace mají začít sdílet předpoklady a závěry s dalšími, buď ekonomicky kacířskými, nebo dokonce zcela „neekonomickými“ přístupy. Narušitelem integrity ekonomické identity je koncept udržitelného rozvoje, který staví do popředí to, co mnozí ekonomové považují za konstantní nebo za ekonomicky nevýznamné.

Mnozí ekonomové považují své modely v podstatě za spolehlivé a „vědecky podložené“, dlouhodobější neekonomické prognózy pokládají spíše za vědecky nepodložený věštecký výkon, který nelze brát příliš vážně, protože kdo ví, jak to nakonec skutečně bude (případně „ono to nějak dopadne – zatím do vždycky nějak dopadlo…“). Je samozřejmé, že míra spolehlivosti prognózy (neboli pravděpodobnost přesnosti odhadu její realizace) klesá s rostoucí vzdáleností jejího horizontu. Ovšem oproti ekonomickým modelům dokáže prognóza, založená na kombinaci racionálních a kreativních přístupů, zachytit a zpracovat zárodky nových trendů, které pak naopak mohou vstoupit do ekonomických modelů jako předpoklady či parametry.

Ekonomové s oblibou používají matematiku jako prostředek „objektivního zkoumání světa“. Matematika sice je hodnotově neutrální, ale v rukách ekonomů je pouze nástrojem, který pomáhá laboratorně kultivovat a zkoumat vzorky ekonomické reality. Ekonomické modely tak izolovaně, v laboratorních podmínkách analyzují přesně ten výsek složité reality, který byl „odebrán“ či uměle vytvořen. Zpracování vzorku se odvíjí od vstupních předpokladů, používá se pouze omezený počet v danou chvíli dostupných prostředků a metod, na vzorek se nechávají působit pouze vybrané vlivy a sledují se jen vybrané vlastnosti a hodnoty. Proti takovému způsobu zkoumání nelze nic namítat – ba naopak, jde o náročnou práci, jejímž výsledkem bývá další krůček na dlouhé cestě poznávání světa.

Pokud však má být výsledkem takto laboratorně vyvinutého ekonomického modelu nějaký „lék pro použití v realitě“, je třeba si uvědomit, že takový lék nebyl před použitím testován, nebo byl testován pouze laboratorně a pouze s ohledem na jeho vlastní výkonnost. Ovšem v praxi vývoje léků probíhá po laboratorních testech ještě testování klinické, zaměřené hlavně na zkoumání vedlejších účinků. Přidržíme-li se této metafory, pak právě nezamýšlené externality laboratorní ekonomické substance jsou důvodem, proč přímá aplikace výstupů ekonomických modelů do praxe představuje hazardní společenský, environmentální a konec konců i ekonomický experiment[4]. Stát přitom proti riziku nechtěných následků nelze pojistit.

Ekonomie se neustále vyvíjí. Přístup, který se dlouhé roky jeví jako mimochodný, se může rozvinout v uznávaný stavební prvek konstrukce ekonomického obrazu světa. A tak není vyloučené, že se zanedlouho dočkáme udělení Nobelovy ceny za příspěvek ekonomických přístupů k rozpracování principů udržitelného rozvoje. I v takovém případě však zůstanou ekonomické modely jen jedním z mnoha rozhodovacích kritérií veřejné politiky.

Literatura

BEGG, David; FISCHER, Stanley; DORNBUSH, Rudiger. 1987. Economics. 2nd ed. Maidenhead, Berkshire:McGraw-Hill Book Company (UK) Ltd.

LAWN, Philip. 2004. To operate sustainably or not to operate sustainability? – That is the long-run question. In: Futures 36. p. 1-22. Elsevier.

ROBINSON, Joan. 2001. Ekonomická filozofie. Praha: Professional Publishing.

SAMUELSON, Paul A.; NORDHAUS, William D. 1991. Ekonomie. Praha: Nakladatelství Svoboda.

Technický naučný slovník. Druhé vydání. 1981 – 1986. Praha: SNTL.

[1] Q – reálný výstup (resp. hmota a energie vtělená do výstupu); R – hmota a energie vstupů; E – technická efektivita produkčního procesu; K – kapitál vytvořený člověkem (práce a vybavení); ß – technologický parametr popisující stav produkční technologie; γ – parametr efektivity popisující stav produkční technologie; α – elasticita výstupu kapitálu vytvořeného člověkem

[2] BEGG, FISHER, DORNBUSH (1987) – str. 653; SAMUELSON, NORDHAUS (1991) – str. 881-882

[3] ROBINSON (2001) – str. 8

[4] Jeden příklad za všechny: kupónová privatizace.